Kázání pronesené 28. srpna 2022 pastorem Romanem Raszkou u příležitosti 240. výročí Památky založení sboru v Bludovicích
Bratři a sestry,
po mnoho let uctíval Boží lid Boha a na různých místech mu přinášel oběti. Toužil ale po tom, aby měl jedno místo, kam by mohl uložit Schránu úmluvy. Lid plánoval, že Bohu postaví dům podobný svatostánku, který měli na cestě z Egypta do zaslíbené země. Stejně jako vaši předkové svou touhu uctívat Boha ztvárnili v tomto nádherném chrámu sv. Bartoloměje, jak se mu někdy říká, protože dne 24. srpna 1852 na svátek Bartoloměje probíhala velká slavnost posvěcení věže, zvonů a hodin, což byl veliký posun oproti tolerančnímu patentu. Nový Jeruzalém na stropě, touha chválit Boha a přímluvné modlitby v tomto příbytku jsou až do dnes. A díky Bohu za tento sbor a jeho existenci.
Přeji vám, abyste vždy měli na paměti onen trojí Boží chrám, který nám Bible staví před očima.
První chrám, o kterém byla řeč, byl kamenný. Byl postaven ze dřeva, kamene, zlata a bronzu. Král David si přál takový chrám vybudovat, ale Hospodin mu předpověděl: „Dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.“
Šalomoun dobře chápal dočasný a symbolický význam tohoto kamenného díla. Věděl, že jako každý výtvor lidských rukou podléhá zkáze; rovněž věděl, že základní pojetí chrámu, coby místa přebývání Boha mezi lidmi, přetrvá. Šalomoun se sám sebe ptal: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?
Asi o 400 let později byl Šalomounův chrám zničen a vypleněn babylonským Nabúkadnesarem. Paradoxně skutečnost, že byl později znovu vystavěn a ještě později znovu rozbořen, jen potvrzuje, že sama podstata chrámu nestojí a nepadá s existencí nějaké kamenné budovy. Představa přebývání Boha mezi lidmi je jiného druhu a vrcholí ve vtělení Krista.
A to je druhý chrám.
Ježíš byl vskutku lepším chrámem pro Boha: Bůh se v něm zjevil v celé své pravdě a milosti (Jan 1,17); v Ježíši byl Bůh dokonale uctíván a oslavován; Ježíš Kristus byl objektem setkání člověka a Boha; v Ježíši byla také Bohu přinesena lepší oběť, než byla krev kozlů a býků – jediná oběť za všechen hřích.
Drazí sborovníci, třetí chrám jste vy, kteří se scházíte v této svatyni. Je to chrám církve a těla věřících. Těch živých cihel.
Tak to chápal i apoštol Pavel a napsal církvi v Korintu: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“
Společenství věřících v Krista je propojeno s Kristem a je organickým chrámem pro Boha. Bůh, Duch svatý v nás a mezi námi přebývá a působí. Obecenství, které spolu zažíváme my křesťané kolem Kristova slova a svátostí, je místem setkávání člověka s Bohem. Je příležitostí vzdát oběť chvály a díků a být požehnán Božím odpuštěním a pokojem.
Trojí chrám
První, kamenný, byl symbolickým a dočasným předobrazem živého chrámu Ježíšova těla. V něm Bůh usmířil svět se sebou a započal budování duchovního chrámu své církve. Vězme, že každý z nás je jeho součástí; každý z nás je i malým chrámem velkého Boha. I když se někdy cítíte spíše jako polorozpadlá kůlna, Bůh vás ze své milosti proměnil v místo svého přebývání. Můžete si být jisti, že chrám vašeho těla je v rukou toho nejlepšího správce. Dopřejte mu vás proměňovat a přestavovat ke slávě svého jména.
Na závěr vám po vzoru modlitby Šalamouna přeji, aby zde našel přijetí a domov také cizinec. Žijeme v době, kdy se denně setkáváme s cizinci. V naší zemi už nežijí jen diplomaté a jejich rodiny, ale také lidé, kteří sem přišli za prací, studiem. Žel, v důsledku války se zde objevují také uprchlíci z Ukrajiny. Přátelé, také v Izraeli žili „příchozí“ z jiné země. Za vlády krále Šalomouna v zemi žilo asi 153 000 cizinců. Šalomounova modlitba z našeho čtení u příležitosti posvěcení vašeho chrámu se týká i cizinců a nemysleme hned na uprchlíky. Jsme zváni k tomu, aby v tomto kostele našel domov i příležitostní příchozí do kostela, nečlen sboru. Král Šalomoun žádá Hospodina, aby naslouchal také jim: „…aby všechny národy země poznaly tvoje jméno, aby se tě bály jako tvůj izraelský lid.“ Spatřujeme tu nádherný universalismus víry Šalomouna – nejen ti naši, ale ti, kdo přijdou a nebudou z našeho kruhu. Ať z vašeho chování poznají lidé, že patříte Kristu.
A to je moje dnešní poslední výzva a přání zároveň. Vláda krále Davida začala velmi slibně. Jeho neohrožená víra, kterou projevil, když porazil Goliáše, se stala legendární. Jako král ustanovil Jeruzalém svým hlavním městem a sjednotil Izrael. Království nikdy nebylo silnější. A přesto David podlehl pokušení a svou duchovní sílu ztratil. I vláda Davidova syna Šalomouna začala velmi slibně. Jeho moudrost získaná od Boha, vnímavé srdce a schopnost rozlišovat se staly věhlasnými. Jako král rozšířil hranice Izraele a postavil Pánu velkolepý chrám, o kterém dnes byla řeč. A přesto Šalomoun pošetile dovolil, aby se v srdci odvrátil k jiným bohům.
Čemu se z těchto příběhů můžeme naučit? Nehledě na naše dřívější zkušenosti a na víru našich předků, kteří i zde založili sbor, naše duchovní síla závisí na rozhodnutích, která činíme dnes. Také v těchto příbězích můžeme vidět, že nás nespasí naše síla, odvaha či moudrost, ale Pánova moc.
Tyto příběhy nám ukazují, že opravdová naděje Izraele – i naše naděje – nespočívá ani v Davidovi či Šalomounovi, ani v kterémkoli jiném smrtelném králi, ani v nikom zbožném z řad vašich předchůdců, ale jedině v jediném synu Davidovu – v Ježíši Kristu, v tomto věčném Králi, který odpustí svému lidu jeho hříchy, pokud se k němu obrátíme, spočívá vaše i moje budoucnost a záchrana. Držme se této naděje a bojujte i zde dobrý boj víry.
Četli jsme dnes krásnou modlitbu. Vzor pro naše modlitby. Ale z příběhu krále Šalomouna vidíme, že moudré a vnímavé srdce neznamená ještě samozřejmou ochranu před pokušením uhnout z Božích cest. Tato modlitba musí být neustálá. A tak se modleme a vytrvejme v běhu víry až do konce. Bůh vám žehnej. Amen
Pane, děkujeme, že se můžeme shromažďovat, společně se modlit, poslouchat tvé slovo, tebe chválit, tobě děkovat. A nepadá nám při tom na hlavu ani déšť, ani omítka ze stropu. Víme, že tebe nepojme žádný chrám: ani cedrový, ani kamenný, ani synagoga, ani katedrála, ani kostel, dokonce ani chrám lidského srdce, a přece tě chceme přijmout, jak to jen jde. A u příležitosti výročí tohoto sboru, Pane a Kriste, vyznáváme, že plamen tvého Ducha často zhášíme, býváme chladní vůči tobě, vůči bližním. Ty jsi své učedníky spojil jedním Duchem, my však často ducha ztrácíme. Naše jednání je pak bezduché. Vymezujeme se, oddělujeme, ba znepřátelujeme. Děkujeme za všechny vzácné lidi, kteří i zde a v okolí chtěli být jedno v tobě a tvořili chrám svatého ducha. Dej nám sílu, pokoru a odvahu nést dál pochodeň víry, žehnej všem služebníkům tohoto sboru i paní farářce Renátce a ukazuj jim směr. Budiž tobě čest i sláva na věky věků. Amen
